Tabu

  Plodnost není samozřejmost. Počet neplodných párů v Česku stále roste – za 15 let bude uměle počata polovina dětí. Zní to jako sci-fi, ale opak je pravdou.  

Pokud se splní předpověď renomovaného francouzského výzkumu, který uvádí, že po roce 2035 teoreticky nebude na zemi žádný plodný muž, tak to se ani nedivím, že center asistované reprodukce přibývá jako hub po dešti.

Oplodnění ve zkumavce (odborně in vitro fertilizace, IVF ) je proces, při kterém se vajíčko oplodňuje spermií mimo tělo : in vitro. Je to jedna z metod asistované reprodukce, která se používá při léčbě neplodnosti. Postup zahrnuje hormonální stimulace vaječníků za účelem vývinu a dozrání více vajíček z vaječníku a oplození vajíček spermiemi. Oplodněné vajíčko (zygota) je pak přeneseno do dělohy. Název „ve zkumavce“ je zavádějící, protože oplodnění in vitro většinou probíhá v Petriho misce.

Děti počaté oplodněním in vitro se běžně nazývají dětmi ze zkumavky. Prvním dítětem ze zkumavky se v roce 1978 stala Louise Brown. Robert G.Edwards, který tuto metodu vynalezl, za objev získal v roce 2010 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Ve stejné době a nezávisle na Edwardsovi provedl indický lékař Subhash Mukhopadhyay z Kalkaty také umělé oplodnění, které vyústilo v druhé dítě ze zkumavky narozené v říjnu 1978. U nás se takto zrozené dítě poprvé narodilo v roce 1983. V osmdesátých letech se díky umělému oplodnění narodila zhruba desítka dětí. V roce 2012 už to bylo 5000 a nyní to je kolem 9000.

Ano, stoupá počet neplodných žen i mužů, stoupá počet dětí ze zkumavek, to, co ještě nedávno bylo fantasmagorií, se stává skutečností, vědecký výzkum se stále žene dopředu a dopředu rychlostí přímo raketovou, přesto se málokdo zastaví nad důsledky.

Je to podobné jako dílo Julesa  Verne. Ten byl přeci považován za zakladatele vědeckofantastické literatury. Ve svých dílech předpověděl celou řadu vědeckých a technických objevů, např. dálkové lety řiditelným balónem, velkorážní dělo, videofon, skafandr, kosmické cesty, elektrický motor, tank, vrtulník a další). Panečku, jak jsem jako dítě hltala jeho knížky, byly dobrodružné a napínavé a každý věděl, že když to psal, nic takového ještě nebylo možné. Přesto se všechny jeho předpovědi vyplnily, ale v podstatě si všechno sám vymyslel a pak teprve se to stalo. Byl snad předvídač budoucnosti?

Kniha TABU se dotýká tématu ožehavého a to přímo budoucnosti dětí ze zkumavky. To je kniha, která je v tomto směru naprosto jedinečná a unikátní a to proto, že je první, která se zabývá tímto tématem, aspoň v našich českých kotlinách. Posuďte sami, slova spoluautora knihy, našeho významného psychologa, filosofa  a spisovatele pana Phdr. Bohuslava Švece:    

  Kniha pojednává o problematice asistované reprodukce ("In vitro") a jejího úskalí. Současná praxe asistované lidské reprodukce může způsobit, že se mohou setkat dva jedinci, jejichž rodiče jsou totožní. Oba mladí lidé však o tom nemohou vědět. Jejich erotický a sexuální život tak naplní skutkovou podstatu dnes sankcionovaného trestného činu incestu. Příběh vypráví o takovémto případě, kdy se do sebe zamilují a také spolu delší dobu žijí chlapec a děvče, kteří mají nejen geneticky stejného otce, ale i matku, přesto, že jednoho z nich (děvče) porodila matka jiná. Kniha rovněž pojednává z hlediska psychologie, jak se s takovou skutečností musí posléze oba  vyrovnat, když se dozví pravdu. Řešení je velmi složité a oba se s danou skutečností také složitě potýkají. O konečné a možné řešení se nakonec postará náhoda a čas. Tento příběh je při dnešní praxi zcela možný, když zatím není známo, zda se již stal. 

Nu, řekněte, nejsou náhodou autoři ve své podstatě vyjímeční, že píší stejně jako Jules Verne o věcech, které se sice ještě nestaly, ale s určitou pravděpodobností zcela jistě nastanou?  A co pak. Budou se pak mladí lidé při svém seznámí kromě toho, jestli náhodou nemají HIV, ještě dotazovat : „Poslyš, nejsi náhodou můj sourozenec?“

[/content]