Šaman

Letní povídka pro Víkend MF Dnes. Povídka o jedné noční bouřce a o jedné dírce v mé nafukovací matraci. Letní povídka o slepém muži, který má rád život a o dítěti, který má ten život ještě radši, i když má nemocné srdce.

…kolem třetí hodiny ráno mě vzbudila písnička, polotichý hlahol a smích. Že by naši malí Bublajové zahájili noční bojovou hru a mě nepřizvali? Smích však zesílil a písnička se proměnila v nesourodé halekání. Ale ne! Že je to ta banda, kterou jsme večer potkali v hospodě a která si sušila věci všude možně! Že je to ta banda, která přijela k nám do osady současně za prvního vydatného deště! Že je to ta banda, které jsme se posměšně pochechtávali, když v tom dešti stavěli stany a my byli rádi, že sedíme v suchu v našem nově koupeném stanu!

Hned se ve mně probudilo svědomí zodpovědné matky a chtělo se mi vběhnout ven a křičet: ,,Tady bude ticho! Tady spí děti!“. Moje děti však klidně spaly, protože byly utahané z předešlého dne. Však jsme se také řídili heslem mého nejoblíbenějšího souseda: „ Tady budou mít zážitků, že na to nadosmrti nezapomenou.“

I já jsem měla zážitek. Zjistila jsem, že matračka, kterou jsem si sebou přivezla, má dírečku. Takže mě nevzbudil jenom hluk kolem mě, ale i realita tvrdé země pode mnou. Cože? Kam zmizela vzduchová bublina, na níž jsem klidně spočívala?

Nyní se projevilo statečné srdce mého odhodlaného Standy a matračku mi dobrovolně a zcela nezištně sám před spaním nafouknul. To, že jsem matračku nafukovala dvakrát během noci, čímž jsem vzbudila nejenom jeho, ale i Ohnivého mustanga ve stanu vedlejším, ho přesvědčilo o tom, že další den proběhne v duchu hledání lepidla pro nafukovačku.

Matračku jsem nafukovala kvůli tomu, že mi již dávno není dvacet, ale dvakrát tolik a mám ráda své pohodlí. Nejsem přeci blázen a nebudu spát na holé zemi! Co by tomu řekly mé stárnoucí kostičky a záda k tomu.

Při tom nočním halasu jsem si ale vzpomněla. Vzpomněla jsem si na to, že kdysi dávno jsem opravdu blázen byla a klidně na té holé zemi spala. Spát pod stanem pro nás znamenalo vrchol mastňáctví. Byla jsem však mladá a bylo mi to jedno.

Jak já milovala to ježdění na vandry! To celodenní trmácení se odněkud někam, ta romantika prozpívaných nocí pod oblohou plnou zářících hvězd.

Moje děti to však nechápou a ani je nenapadne spát na holé zemi a přikrýt se pouze oblohou. Ti jsou rádi, že máme velký stan, velké auto, kam se všichni vejdeme a nafukovací matrace. A že máme kamarády, se kterými můžeme jet na vodu.

Můj Kryštůfek to již poznal. Poznal, co to je, mít doma velký bazén a přitom v něm být sám. Nemít kamaráda, se kterým by si mohl hrát. To mě srdce zabolelo, když můj syn plakal. Bradička se mu při tom třásla a křičel: „Já chci kamaráda!  Chci si s někým hrát“!

To, zde na vodě, se mávnutím kouzelného proutku děti promění v indiánský kmen Bublajů, jenž statečně zdolává nástrahy divoké řeky. Nezdolává je však sám, má k dispozici smečku psů, neboť pes je přítel člověka. Odjakživa. A naše malá Ellis je vede a rozčiluje starší zkušené psy svým ustavičným pošťuchováním. Ještě není vycvičená, ale půjde do školy a život jí naučí!

Má k dispozici Radu starších pod vedením moudrého laskavého Šamana. Jeho pravou rukou je jeho oddaná žena Jitřní obláček. O organizaci se stará Ohnivý mustang. Já jsem si myslela, že jeho jméno vzniklo z ohnivé vody. Můj nejoblíbenější soused si zase myslel, že přezdívku má z toho, že kouří a to i pod vodou. Ale ne, prý udržuje oheň v kmenu. Soused již není soused, ale Hbitý jazyk (neboli huba nevymáchaná) a jeho žena Mrštná štika. Chtěla jsem jí přejmenovat na lišku (to kvůli barvě jejích vlasů), ale nedala se – jsme přeci na vodě!

A já? Sama jsem se pojmenovala a to na Bílou holubici. Pasovala jsem se na jejich kronikářku a hlavně zaznamenavatelku jejich zážitků, především vizuálních. Můj přítel to má špatný, děti si ho samy pojmenovaly a to na Bručícího grizzlyho. Já za to nemůžu. To je asi nějaká reinkarnace, či co.

To jsem četla jednou jednu knížku, jmenovala se Poselství Protinožců.  Tato kniha pojednává o Křovácích a ti si dávali jména podle toho, co právě činili. Já si myslím, že je to výborný nápad, měnit si jména podle svých dovedností. To už bych ale měla jmen!

Omladina zůstala u svých jmen, neb nemají takovou představivost a kreativitu, jako děti a my starší dospělý. Kája je Takaja a Týna s Vraťanem Týna a Týna. Sami vidíte, že moc nápaditý nejsou.

Je brzy ráno….procházíme se s Bručícím grizzlym po tábořišti s naší malou Ellis. Je hrozná, vyžaduje péči jako každé malé štěně a nevybírá si ani denní dobu. Vedle našich velkých stanů se krčí stany menší.To jsou ti halasníci, ti nás budili! Společně přemýšlíme o pomstě – když tak hezky po ránu usnuli, co kdybychom jim to oplatili? Představa, jak jim házíme šišky na stany nás rozesměje…Taky jsme přeci kdysi bývali mladí a ani se neptejte, co jsme vyváděli.

…svolává se porada kmene Bublajů a Černý Vraník, Moudrá Medvědice a Silná Orlice zpívají indiánskou hymnu. Šaman je tiše poslouchá a následně jim udílí své celoživotní rady. Je totiž moudrý a laskavý. Po jeho pravé ruce leží pes. Není to ale obyčejný pes, tento pes má speciální výcvik a to výcvik pro nevidomé lidi. Náš Šaman je totiž slepý. Můj nejoblíbenější soused ho oslovuje „ můj slepej švára“. Já ho znám z vody a z občasných návštěv. Znám ho jako člověka příjemného a laskavého. Má rád psy a miluje děti, to nás spojuje.

Večer opět sedí u svého ohně a kromě moudrých rad rozdává i písničky a dobrou náladu. Rozdává i šerpy za statečnost, za hbitost a za moudrost. Během dne se kmen Bublajů nejenom plavil divokou řekou, ale i plnil různé úkoly, aby si procvičil svojí bystrost a dovednost. Dokonce i rýžovali zlato, které pak večer měnily na kouzelné kamínky. Ty si schovávali do koženého váčku. Měli možnost si sami vyrobit hudební nástroj, předtím si ale sami namalovali indiánská trička. Prostě léto, jak má být.

Indiánci měli možnost vyzkoušet si jaké to je, plavit se peřejemi rozpoutané řeky. Jaké to je, koupat se přímo v řece a vyhřívat se na sluníčku. Jaké to je, tancovat na louce při východu slunce a zpívat písničku O sluníčku. Jaké to je, cítit vůni lesa a slyšet hučení řeky.

A já jsem měla možnost pozorovat svého syna, jak se šťastně baví se svými kamarády. I když má nemocné srdce, i když má astma bronchiale, i když má alergii na všechno možné i nemožné. Ač nerada, musím mu každý den podávat léky a to dokonce i Digoxin, to je lék na srdce. Můj syn má totiž paroxysmální supraventrikulární tachykardii, to je název, co? V reálném životě to znamená, že mu občas puls vylítne na hodnotu 250 pulsů za minutu.  Několik let byl uznán jako osoba dlouhodobě zdravotně postižená a nyní, i když diagnóza stále trvá a léky nezmizeli, mi neuznali příspěvek na péči. Naším českým krajem totiž prošel zázračný dědeček a kouzelnou hůlkou spoustu dětí s interním onemocněním uzdravil a vzal jim příspěvek na péči. A to v rámci šetření. Proč se šetří na nemocných dětech, nechápu. Jako matku by mě to zajímalo.

Ale byla jsem šťastná. Byla jsem šťastná, když se kolem naší osady prohnala divoká bouřka, blesky lítaly jako zběsilý a všude znělo dunění hromu – a můj syn nedostal tachykardii. Dřív by ho taková bouřka, navíc ve volném prostranství, vyděsila k smrti. Schoval se totiž do stanu ke svým kamarádům a hráli hru Osadníci z Katanu. Slyšela jsem dětský smích a mě spadl kámen ze srdce, neboť kamarádství a láska k životu překonala i strach a obavy. Pro tentokrát. Díky Bohu.

Nejenom setkání se Šamanem a s jeho pozitivním přístupem k životu i přes jeho handicap obohatilo mého syna Kryštůfka s bolavým srdíčkem. I já jsem se obohatila a to hned na začátku naší výpravy. Založila jsem si totiž Kroniku výpravy, neboli cancák, jak chcete. Hned první den jsem tam měla vepsaný vzkaz: „ Šťastný start a celou plavbu přejí Milan, Milka a Pascal“. Bylo to setkání krátké, ale užitečné, neb jsme dostali misku na jídlo pro naší nebohou Ellis (tu jsme zapomněli doma – teda tu misku). A tak si říkám, že slušní lidé stále existují, i když Vás znají jenom krátce, učiní dobrý skutek a dají Vám dar. A to zcela nezištně a z čiré dobroty svého srdce. Pascal je pes a to pes se speciálním výcvikem pro nevidomé lidi….