Svatováclavský dub

Svatý Václav je prvním českým světcem, příslušníkem první dynastie panovníků – rodu Přemyslovců, symbolem české státnosti a patronem České země. V den umučení knížete sv. Václava 28.září oslavujeme Den české státnosti.

A to je právě dnes.  Příhodný čas znovu otevřít knihu České dějiny očima psa od Martiny Drivjerové a přečíst si kapitolu o tom, jak to vlastně bylo.

Pes a kníže Václav

„V té době v Čechách patřilo k dobrému tónu umět číst a psát, ba dokonce vlastnit knížky! Na knížecí stolec usedl po Bořivoji Vratislav, ale dlouho se tam neohřál, protože ho utrápila kněžna Drahomíra. Ta měla dva syny - Václava a Boleslava. O staršího Václava se starala babička Ludmila a to se nelíbilo Drahomíře, tak jí nechala zabít. Václav měl babičku rád, a když dospěl, dal Drahomíru vykázat ze země. Václav byl povahy smírné a zavázal se k odvádění poplatku za zachování míru.  To se zase ale nelíbilo bratru Boleslavovi, jeden večer ho počastoval u hostiny a druhý večer mečem u dveří kostela. Tady jsme se s Kryštůfkem zapovídali o tom, jak ten zlý Boleslav přišel do pekla, protože byl zlý, peklo Kryštůfek zná a to z pohádek. Jako by to Boleslavovi nestačilo, stačil ještě vyvolat dlouholetou válku. Lidé s láskou vzpomínali na Václava a dokonce se povídá o tom, že prý spí v hoře Blaníku s početným vojskem. Až bude v Čechách nejhůř, vyjede s ním z hory a svůj lid osvobodí.“

Copak hora Blaník, ta má svoje magické kouzlo, stejně tak Svatá hora v Příbrami. Zrovna nyní tam probíhá rozsáhlá rekonstrukce, ale nevadí, jsou tam i jiné věci k vidění. Tak jako Svatováclavský dub, dub, který je potomkem pradávného dubu, který zde rostl od 13.století až do roku 1643, kdy jej spálil blesk. Na konci kmene býval dlouhá léta zavěšen obraz Svatého Václava, a proto převzal jeho jméno.   I k němu se pojí pověst.

„Za dávných časů si rytíř Malovec vyjel se svou družinou na lov do hlubokých lesů. Tu byl přepaden tlupou lupičů, kteří rozptýlili jeho sluhy a jali se pronásledovat jej samého.  Vida, že přesile neodolá, rytíř prchal, leč marně. I seskočil z koně, skryl se v hustých větvích dubu a prosil vroucně Matku Boží za ochranu. Slíbil, bude – li zachráněn, že vystaví na tom vrchu kapli k její poctě. Modlitba jeho došla k vyslyšení. Lupiči jako slepí chodili kolem něho, že rukou se ho mohli dotknouti a přece jej nenašli. Rytíř byl zachráněn a splnil konečně svůj slib, vystavěv kapličku ku cti Panny Marie. V ní na věčnou paměť nechal i dub vyobrazit. Od té doby se místo nazývá Svatá Hora.“

Dub. Strom, který je odjakživa symbolem odolnosti, síly a houževnatosti. Na tom stejném místě stojí již více jak 400 let a protože je kostel zrovna nyní uzavřen, možná právě nyní v korunách jeho stromu se tiše rozeznívá chorál a line se kouzelnou krajinou.

„ Svatý Václave, vévodo české země,
kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha!
Kriste, eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě,
nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave!
Kriste, eleison.
Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi,
utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave!
Kriste, eleison.“